ZROZENÍ, ČI ZÁNIK PLANETY OPIC?

ZROZENÍ, ČI ZÁNIK PLANETY OPIC?

Přiznám se, že na Zrození Planety opic jsem šla, povzbuzena samými kladnými recenzemi, s velkým očekáváním. Asi jsem se nechtěla koukat na film, co jen vypadá dobře v kině kvůli té fůře digitálních opic s inteligentním výrazem a reálně se lesknoucí srstí, díky níž by všichni muži stáli právě v opičákově frontě, ale nadchne mě tak, že pak půjdu a adoptuju v zoo opičí mládě, nebo si aspoň v háemku koupím tričko s vyobrazením původní Planety opic.


Né že bych odcházela zklamána, opravdu jsem viděla věci, ze kterých mi sem tam zaskočila žvýkačka. No řekněte - kdy máte možnost spatřit šimpanze, kterej si to s výrazem Williama Wallace žene po mostě na koni, aby válečnou taktikou hodnou Napoleona přelstil americké muže zákona, a zachránil svůj opičí klan před útiskem? Vím, takhle na papíře ty scény vypadají vtipně, ale garantuji vám, že to nejlepší přišlo, až když gorila skočila do vrtulníku a šimpanz rozezvučil své hlasové ústrojí (v tu chvíli celý kinosál ztichl takovým tím stylem „To jako fakt?“).

Přesto vše - až na pár nechtěně vtipných scén a občasné hloupé jednání postav - to byl film docela příjemný a dovedu si představit, že ho režisér dobře rozvine v dalších dílech. Ty by snad mohly být trochu temnější, minimálně tak jako naprosto úžasná hudba Patricka Doyla, která v lecčem zachraňovala tenhle počin režiséra Ruperta Wyatta.