Nejsem si jist, zda je třeba tuto výjimečnou umělkyni představovat - ale ve zkratce. Narodila se v USA jako potomek skotského kněze a dcery Cherokee indiánky a vyrůstala v přísně katolické výchově své babičky (jak sama s oblibou říká: "obvykle vám při křtu pokropí čelo pár kapkami, mě drželi 12 let hlavu pod vodou"). Ve čtyřech letech už začala skládat na piano své vlastní malé kompozice. Poté byla přijata na hudební konzervatoř v Baltimoru, odkud byla ve svých jedenácti letech vyloučena, protože odmítala hrát klasiku a všem nutila Led Zeppelin. Poté se jí stal manažerem vlastní otec, který její nahrávky posílal do různých vydavatelských firem, zatímco Tori hrála po gay barech ve Washingtonu.
V následujících letech dala dohromady kapelu Y Can´t Tori Read, která hrála typický osmdesátkový rock. Ačkoli to nebyla špatná hudba, kapela se neuchytila a Tori se připlazila zpátky ke svému pianu a začala psát. Úspěch se dostavil záhy. Její první album Little earthquakes vyšlo v roce 1992 a rozčeřilo stojaté vody populární hudby zejména svou přímostí, nepokrytou sexualitou a bojem s náboženstvím. Nejznámější skladbou se paradoxně stala a cappela zpívaná "Me and a gun" kterou se Tori vyrovnává se znásilněním (but i´ve never seen Barbados, so i must get out of this).
Další hudební počin přišel o dva roky později, kdy vydává album Under the pink, z něhož pochází asi nejznámější píseň, kterou nikdy nikdo nepochopil - Cornflake girl. Tori již v té době měla silnou fanouškovskou základnu, která se zdaleka neskládala jen z žen, i když témata jejích písní mohou působit feministicky, jsou spíše ovšem plny metafor, které si vyloží každý posluchač podle svého.
O každém albu by se dal napsat podrobný rozbor a já bych jistě nebyl nijak stručný, tak jen povím, že do letoška vydala 12 alb, přičemž albem Strange little girls z roku 2000 se Tori zalíbilo tvořit svá alba s konceptem a příběhem. Ať to bylo již toto, kde se stylizovala do dvanácti různých dívek a zpívala písně mužských autorů ústy ženy, nebo následující Scarlet´s walk (2002), která vypráví příběh dívky, která cestuje napříč Spojenými státy.
Album poslední vyšlo před pár týdny a je opět něčím jiným. Od doby, co se Tori vyrovnala s vlastními traumaty a démony, si vymýšlí jiné a inspiruje se v minulosti. Night of Hunters je opět albem koncepčním a jak sama umělkyně řekla je "písňovým cyklem jednadvacátého století, který je inspirovaný klasickými tématy vážné hudby posledních čtyř set let". Nechala se inspirovat hudebními skladateli jako Stravinski, Bach, Chopin, Debussy a Satie a sama jejich nápady přetvářela v nové originální kompozice.
Album zkoumá pozici lovce a loveného a obsažení obou rolí v jednom člověku zároveň. Co je týče obsahové stránky alba, tak je příběhem ženy, která tráví večer ve gregoriánském domě kdesi v Irsku a přemýšlí nad svým vztahem, který skončil. Když padne soumrak, žena se setkává s Annabel - dítětem,které vzešlo z přírody a představuje právě onu dualitu lovce a loveného (je vyobrazena buď v kostýmu lišky nebo husy). Postavu Annabel na albu představuje jak vizuálně, tak hlasově Natashya, což je Toriina desetiletá dcera. A její hlas byl pro mě opravdu překvapení, to se musí slyšet. Annabel bere ženu na mytologickou cestu, kde podstoupí rituál peyote a snaží se, aby žena pochopila, že během vztahu zapomněla živit svůj vlastní oheň a věnovala se jen ohni partnerovu. Živly mají opět zvláštní zastoupení, evidentní je zejména zpěvaččina náklonnost k ohni. Konec spletitého příběhu plného uvědomění přichází s úsvitem, kdy se žena zbaví těžkého břímě minulosti a je v sobě schopna najít odpuštění pro svého bývalého partnera, tak je připravena začít nový život.
Na první poslech album nejspíš působí nudně. Je velmi dlouhé, jak jsme už u Tori zvyklí (a jsme rádi) a hudební doprovod je vyloženě opravdu klasická hudba bez použití elektroniky nebo perkusí. Co albu dodává pestrosti je, jak už jsem zmínil, hlas Annabel a taky precizní piano doprovod Tori Amos samotné. Pokud někdo má rád upřímnou hudbu a baví ho zkoumat,co je pod povrchem, může být albem okouzlen. Jak už sám vím, ve chvílích smutku se na těchto písních dá vytvořit slušná závislost. Tori, díky... a příště se sejdeme zase v budoucnosti, třeba.
