Pomalu se dostávám do věku, kdy každé otevření novin – zejména těch virtuálních – může znamenat šokující informace o odchodu někoho z mých dětských idolů. A nutno říct, že v poslední době přicházíme o lidi s opravdu zvučnými jmény. Dnes v noci jsme přišli o ženu, která byla milionům lidí známa jednoduše jako The Voice, jak ji překřtila Oprah Winfrey. Odpusťme jí eskapády hodné Ivety B. a soustřeďme se na hlas. V osmdesátých letech byla Whitney Houston tváří glitter popu společně s Mariah Carey, Princem a Majklem a z té doby jsou známy její největší hity jako Dance with somebody, Saving all my love.
Moje první setkání se zpěvačkou bylo, když jsem coby osmiletý sledoval v noci zahájení olympijských her v Soulu, kde Whitney Houston zpívala olympijskou „hymnu“ One moment in time. Ačkoli první dvě alba Whitney dosáhly několikamilionových prodejů a zpěvačce se dostalo nevídaného množství cen, největší úspěch kariéry stále měla před sebou. Zajisté všichni známe film „The Bodyguard“, jímž se zapsala do povědomí snad všem. Film byl v podstatě obyčejná lovestory, ale přišel v pravý čas. Herecký výkon zpěvačky je minimálně stejně uvěřitelný jako Kosťův, takže kritici si vylámali zuby. Soundtrack k filmu obsahuje šest hitů Whitney a stal se dosud nejprodávanějším soundtrackem všech dob. Skladba I will always love you z pera Dolly Parton se stala neúspěšnější písní ženské sólové umělkyně taktéž do dnešních dní. Později si Whitney zahrála ještě ve dvou filmech „Waiting to Exhale“ a „Preacher´s wife“ a v obou se podílela i na hudební složce.
V roce 1998 vydává po osmi letech další řadové album My love is your love. Eponymní skladba se stala nejhranější skladbou v USA. Následující dekáda je však pro zpěvačku zničující – jak už nyní víme, nezkazila si jen kariéru. Zřejmě se v brzké době zvedne vlna nenávisti vůči někdejšímu manželovi Bobby Brownovi. Historky z jejich manželství plnily spolehlivě titulní stránky bulváru a na hudbu se zapomnělo. Domácí násilí, drogy a způsob života způsobily, že se zpěvačce nevratně změnil hlas a její pokus o návrat v roce 2009 s albem „I look to you“ a zejména následné turné bylo k smíchu, nebo spíš k pláči. Nabízí se jistá paralela se smrtí Amy Winehouse – spousta lidí řekne, můžou si za to samy, ale nám nepřísluší právo soudit. Svět se točí dál, země je pod nohama a i zítra ráno vyjde slunce a je dobře, že si můžeme připomenout památku Whitney, v době, když The Voice byl opravdu The Voice.
P.S. Doufám, že je Madonna opravdu nesmrtelná.
