The Cranberries vydávají po deseti letech nové album

The Cranberries vydávají po deseti letech nové album

V roce 1989 bratři Hoganovi a bubeník s typicky irským jménem Fergal Lawler založili ve městě Limerick na jihu ostrova kapelu s názvem The Cranberry Saw Us, kde tehdy zastával post zpěváka Niall Quinn. Později ovšem chlapci uspořádali konkurz na vokalistu a stanula před nimi tehdy šestnáctiletá Dolores O´Riordan, zazpívala a bylo rozhodnuto. Šlo o píseň Linger, kterou Dolores napsala noc před konkurzem - později se z písně stane hit a taky mou nejoblíbenější skladbou od brusinek. Dolores potom pomáhala s úpravou demosnímků a dopsala texty k několika písním, které kapela nahrála a demo rozesílala po nahrávacích společnostech (obsahovalo už rané verze pozdějích hitů jako práve Linger a Dreams). Nakonec se jich ujala společnost Island, která vydala v Anglii a Irsku debutové EP "Uncertain", které ale propadlo na plné čáře. Bylo načase změnit název na The Cranberries a vyjet na turné po Anglii, aby si jich veřejnost všimla. 


Skupina pojmenována po ovoci, jejíž příběh se začal psát už před lety a jež dala pomyslnou tvář letem devadesátým, vydává po deseti letech nové album. Deset let je dlouhá doba a je moc brzo na to desku hodnotit. Mezitím se můžeme poohlédnout za tvorbou skupiny, jejíž hudba je plná irské naléhavosti, melancholie a která dokáže zářit všemi odstíny nálad. 

V prosinci roku 1993 vyslali Irové do rádií singl Dreams, který předznamenal vydání debutového alba s vtipným názvem "Everybody else is doing it, so why can´t we?", ovšem album zůstalo nepovšimnuto a zapadlo, nepomohl tomu ani další singl Linger. Kapela se ovšem nevzdávala a podporovala své album dalšími koncerty. Vše se změnilo, když vyjeli na turné seSuede, kteří tenkrát stáli na vrcholu své kariéry. Veřejnost si Cranberries konečně všimla a náhle jejich skladby začaly figurovat v britské hitparádě. Došlo dokonce k tomu, že album se dostalo na první příčku...na druhý pokus, ale přece.Cranberries se vrací z amerického turné do Irska jako hvězdy první velikosti a Dolores už jako paní Burtonová. Se skromností sobě vlastní pracovali na albovém nástupci. 

Tím se v roce 1994 stalo "No need to argue"  a stalo se úspěšným hlavně za oceánem. Díky singlu Zombie (RIP Eso 1994) jsme konečně mohli Cranberries poznat i u nás. Pro skupinu to byl dosavadní vrchol kariéry a ačkoli k albu nebylo žádné turné, které by podpořilo prodej (Dolores se zranila při lyžování), stalo se No need to argue platinovým v mnoha zemích a Dolores se Zombie hýkala z každého rádia. Nebudu zastírat, že toto album mi změnilo hudební vnímání a víceméně formovalo můj vkus, co se hudby týče. A byla to dobrá učebnice. 

Jelikož díky rekonvalescenci Dolores měli členové Cranberries dost času na přípravu nového materiálu. V první polovně roku 1996 spatřilo světlo hudebního světa zatím nejtvrdší album "To The Faithfull Departed" a je věnováno Danny Cordellovi (písen Cordell) a děděčkovi Dolores (Joe), kteří odešli v roce 1995. Album je mírně potemnělé a v textech si vzpomeneme i na dříve zesnulé Johna Lennona (I just shot John Lennon) a Kurta Cobaina (I´m still remembering). Také si můžeme povšimnout politické angažovanosti zejména Dolores ve skladbách War Child a hlavně závěrečná BosniaTo the Faithfull departed nebylo zdaleka tak úspěšné jako jeho předchůdce, ovšem i tak se prodávalo velmi dobře. 

Menší zlom ve zvuku kapely přišlo o dva roky později s následujícím albem "Bury the hatchet". Z alba vyzařuje pozitivní nálada a někdejší rebelantství se vytratilo - poselství zmizelo, zbyly jen pěkné písničky. Zřejmě, jak už to tak bývá, stálo za "vyměknutím" Cranberries mateřství Dolores. Z alba byly úspěšné singly Promises (asi nejtvrdší věc na albu) následován skladbou Animal instinct, která byla úspěšná i u nás a v okolních zemích (v UK a US nikoli). Někdy v té době přijela Dolores na předávání našich cen Anděl (nebo ještě Gramy, nejsem si jist), kde zazpívala pár skladeb jen za doprovodu klavíru - nicméně tenkrát to vypadalo, že by už ráda jela domů. Zvláštní je píseň You and me, která mi připadá jako jeden z nejromantičtějších lovesongů ever. Cranberries následně vyjeli na nejůspěšnější a nejrozsáhlejší turné za dobu své existence. Ovšem někdy v té době jsem tvorbu skupiny přestal sledovat (nejspíš jsem měl metalové období) a vydání následujícího CD Wake up and smell the coffee mne minulo. A myslím, že jsem nebyl sám...špatné album to není, obsahuje mistrovské kousky jako Analyse nebo This is the day. Ale to, co bylo nastaveno na Bury the hatchet, bylo teď ještě prohloubeno. Té hudbě něco chybělo...snad zmizela ta irská naléhavost, těžkou soudit. Je ovšem evidentní, že můj názor sdílela i veřejnost a zřejmě i sama kapela, protože dospěla k rozhodnutí dočasně kapelu rozpustit...v angličtině pro to existuje krásné slovo "hiatus". Rozloučili se důstojně, výběrem toho nejlepšího a klipovou kolekcí na DVD.  Během hiatusu (hiata?) se členové věnovali sólovým projektům, případně rodinám. Dolores vydala dvě sólové desky, které kolem mne jen tak prošuměly - jediná zajímavost byla, že klip k písni Ordinary day se natáčel v Praze, Noel Hogan se věnoval taktéž svému solovému projektu Mono Band, která vydala prvotinu v roce 2005. A bylo ticho...dlouhých 7 let. 

V roce 2009 se skupina dala znovu dohromady (opět pěkné slovo "reunion"), víceméně jen tak zkusmo, poněvadž odmítali veřejně oznámit svůj oficální návrat. To se ale později naštěstí změnilo a Cranberries si vyjeli jen tak na turné. Ačkoli neměli žádný nový materiál, vybírali skladby jednak ze svých desek a rovněž se sólových alb Dolores. Bohužel jsem neviděl loňské vystoupení na Colours of Ostrava a recenze, které jsem četl, byly vesměs dobré - až na maličkost, že Dolores to na živo někdy moc nejde. Jsem rád, že možnost Cranberries vidět někdy v budoucnu zde stále je. Na konci loňského roku skupina ohlásila oficiálně vydání nového alba s názvem Roses, které tedy vyšlo před pár dny. Po prvním poslechu mi album přišlo jako koncentrovaná nuda, po druhém jsem už našel své oblíbené momenty a potřetí jsem si vzpomněl, že skladby, které na první poslech nazaujmou, mají šanci zaujmout na poslech třeba pátý, s o to větší intenzitou a dobou trvání. Album se vrací zpátky na začátek...zní trochu podobně jako debut. Zajímavostí je, že je skupině vytýkán symbolismus iluminátů. Dnes je velmi trendy vidět spiknutí ve všem a všude a myslím, že zpěvačka a ostatní mají lepší věci na práci než propašovávat symboly do videoklipů apod. (ano, v jejich klipu bylo oko - takže vy, kdo máte oči, jste nejspíš ilumináti). Ať už konec světa na konci roku přijde nebo ne...jsem, rád, že dobré věci zůstavají a smysl pro pěknou písničku jsou schopni lidé stále ocenit. Zakončím toto ohlédnutí jedním z komentářů z youtube u živé verze písně Linger.

uživatel GT1004 napsal: Brings back memories of college. Before everyone had a cell phone, yet alone a smart phone. We used to get by fine without ´em!