Pina je první evropský hraný film ve 3D. A podle mě také první film, ve kterém má formát 3D opravdový smysl a dokáže prohloubit zážitek. Wim Wenders dílo zrežiroval jako poctu německé choreografce Pině Bausch, jejíž práce byla zásadní pro film a divadlo poslední dekády 20.století.
Bohužel nenadále zemřela a premiéry této velkolepé pocty se nedočkala. Kdo ví, jak by film vypadal, kdyby se více režijně angažovala při jeho vzniku. Ale myslím si, že spíše hůře než lépe. Pina totiž to zásadní filmu již dala - svůj um. Jestli do kina půjdete s tím, že je to dokument z choreografčina života, tak budete zklamání. Zobrazuje jen její tvorbu, která za ni mluví více než co jiného. Jedná se o pouhý (v uvozovkách) slet jejích nejslavnějších projektů. Skoro nikdo nemluví. Jen hraje hudba a tančí se. Někdy něžně, někdy zběsile, pokaždé až na dno sil. Až z toho člověk má pocit, že Pina své herce musela nenávidět, když je stokrát po sobě nechává padat na podlahu, či se máčet ve vodě.
Rozhodně to není počin pro každého a odcházet z něho budete fyzicky vyčerpaní. Má také spoustu nedostatků - bohužel díla nemůžeme vidět v celém jejich kontextu, otázkou tak vlastně zůstává, pro koho je film určen. Fanoušci Piny si na její kusy zajdou jistě radši do divadla, průměrný konzument 3D zase není znám svou touhou přemýšlet. Nicméně asi pro toho, kdo chce vidět krásný film o krásném umění.
Máte příležitost třeba na Festivalu německy mluvících filmů (19.-23-10. Praha, 24.-28.10. Brno).