
Jeff Buckley
Jeff byl jeden z nejtalentovanějších umělců devadesátých let, u nás se o něm bohužel příliš neví. Jak už víme, syn Tima Buckleyho a Mary Guibert se narodil v roce 1966 jako Scotty Moorhead. Se svým biologickým otcem (kterého by v sobě nezapřel ani kdyby chtěl) se viděl pouze jedenkrát v životě. Poprvé Jeffova hvězda zazářila na vzpomínkovém koncertě na památku jeho otce, kde zahrál a zazpíval jeho píseň I never asked be your mountain a divím se, že se jej hudební producenti nechytli už tenkrát.
Do podvědomí hudebního světa vstupuje v roce 1989, kde patřil k seskupení Garyho Lucase "Gods and Monsters". Nejspíše touha po sólovém projevu ho - podobně jako jeho otce – posléze zavedla na avantgardní klubovou scénu v New Yorku. Zakotvil v klubu Sin-é v East Village, nedaleko místa, kde bydlel a těšil se stále větší oblibě publika. V tomto období vydal svou první oficiální nahrávku vůbec - čtyřpísňové EP Live at Sin-é, které obsahuje dvě jeho autorské písně Mojo pin a Eternal life, coververzi dlouhé sklaby Vana Morrisona "The way young lovers do" a hlavně emotivně prožitou píseň Edith Piaf, kterou v dětství tolik miloval. Jeho matka vyprávěla, že v mládí chtěl být "male chanteuse", což se mu z větší části i povedlo.
Jelikož tlak nahrávacích společností byl větší, než Jeff čekal, upsal se labelu Columbia, dal dohromady kapelu (jejímiž členy byl baskytarista Mick Grondahl a bubeník Matt Johnson) a nahrává své první (a jediné) album Grace. Album, které i v roce 2011 zní současně a není žebříček "nejdůležitějších alb historie", kde by nebylo na předních příčkách. Na albu je deset skladeb – sedm vlastních a tři coververze. Piaf se na album sice nedostala, ale vznikl tím prostor pro Cohenovu "Hallelujah", která v Jeffově podání předčí originál a zdá se, že jeho verze je nepřekonatelná vůbec, a že se o to snažilo lidí. Dalšími kousky jsou Corpus Christi Carol od Benjamina Brittena a zejména překrásná Lilac Wine v původním podání Niny Simone. Album otevírá gradující Mojo Pin, následovaná melodickou Grace a Last goodbye, říznou So Real (s podivně snovým videoklipem), nádhernou Lover you should´ve come over (kterou později předělal Jamie Cullum), grungeovou Eternal life a uzavírá zvlášní Dream brother. Jeff byl výjimečný skladatel i textař, jeho písně jsou plné nostalgie a zvláštní, smutné poetiky, která ovšem ve výsledku nezpůsobuje u posluchače sklíčenost, ale spíš vrací smutek přetransformovaný na naději...tak jako to umí Radiohead.
Jeff byl perfekcionista, se skládáním nového materiálu si dával načas a nechtěl být pod tlakem nahrávací společnosti. Proto nejlepší volbou bylo vyjet na turné propagující Grace. Turné trvalo dva roky a uznání se mu dostalo především ve Francii, kde byl Jeff oceněn "Gran Prix International Du Disque“, kterou uděluje Academie Charles Cros, složená z producentů, novinářů a dalších profesionálů z hudební branže. Toto ocenění před ním získali např. Edith Piaf, Jacques Brel, Yves Montand, George Brassens, Bruce Springsteen, Leonard Cohen, Bob Dylan, Joana Baez anebo Joni Mitchell. Album navíc získalo ve Francii zlatou desku a kapela končí pro ni tak úspěšný rok v rodném New Yorku koncertem v Mercury Lounge. Na počátku příštího roku kapela vyráží na další turné nazvané Hard Luck tour do Austrálie, po jehož skončení opouští skupinu bubeník Matt Johnson. Jeff skládá materiál na další album, které by mělo být nazváno My sweetheart the drunk. Na počátku roku odehraje několik koncertů, kde předvede veřejnosti nové skladby. Poslední vystoupení se koná 26. května 1997.
V noci ve čtvrtek 27. května 1997 se Jeff s přítelem vydávají do přístavu Mud Island Harbour ležící asi půl míle na vedlejším rameni řeky Mississippi River. Co se tenkrát stalo se asi nedozvíme nikdy. Seděli na břehu, poslouchali písničky z rádia a povídali si. Jeff najednou oblečený vstoupil do řeky, položil se na hladinu, zanotoval kousek Whole lotta love...a potom zmizel. Našli ho až o několik dnů později a identifikovali podle prstenu. Bylo mu 30 let.
O rok později vychází následovník Grace nazvaný ovšem Sketches for "my sweetheart the drunk", protože nikdo si nemůže být jist, že by Jeff album vydal právě v takové formě. Managementu se chopila jeho matka, která dědictví svého syna hodlá do světa dále šířit a fanoušci jsou jí za to neskonale vděční. Vychází reedice všech singlů z Grace, dále Legacy edition "live at Sin-é", DVD koncert z Chicaga a několik dalších živých alb. Jeff nebyl ani grunge, ani britpop, ani písničkář s kytarou...stále něco mezi a vždycky jedinečný. Bez Jeffa bychom zřejmě neznali Radiohead nebo Muse tak, jak je známe teď. Jeff i jeho otec dali hudebnímu světu velký dar svého talentu, hlasu a nenapodobitelné atmosféry, kterou svými písněmi šíří mezi nás. Jen té hudby mohlo být ještě víc...ale zřejmě to tak mělo být. Dědictví zůstalo...díky za to.