Byla jsem na premiéře nového filmu Petra Marka. A byl tam i Petr Marek (známý hlavně jako frontman kapely Midi Lidi). Měl na zádech baťůžek a vypadal jako by se právě vrátil z protialkoholní léčebny. Roztomilé. Bohužel mu nepřijel štáb, což byla příjemná okolnost pro ty, kdo chtěli sedět na reservé místech úplně vpředu (já).
Ale možná sedět až takhle blízko stejně nebyl úplně nejlepší nápad. Film je totiž natočen obyčejnou kamerou, která je šíleně nestabilní, navíc s asi sto dvaceti miliony střihy v jednom záběru. Nutno říct, že člověk si na to musí zvyknout, nebo vyběhnout ze sálu s náběhem na epilepsii. Já jsem zůstala a vážně - nelituju toho.
Rozvíjel se přede mnou prosťoučký, o to však originálnější děj - manželský pár Johana a Radek nemůže mít děti. Proto se rozhodnou jet „inkognito“ na sraz adoptovaných, aby se dozvěděli, co můžou od takových lidí očekávat a jakou šanci mají adoptovaní uspět na své životní dráze. Největší zvrat snad nastává, když se Radek představí pod cizí chatovou identitou, což na něj vrhne světlo pedofila. Pak už jen Marek více méně rozehrává každou postavu a její příběh. Některé situace jsou vyhrocené až do absurdity, což v našem prostředí znamená, že je můžete zažít dnes a denně. Zřejmě vás z nich bude i trochu mrazit. Přesto všechno se však nedokážu ubránit dojmu, že nejvíce se nasmáli ti, kteří samotný film natáčeli a pak jejich příbuzní v kině. Některé vtípky nám asi zůstaly utajeny. Rozbalíš je příště, Petře Marku?
