Provází mě příjemná melancholie a ta je i součástí toho co píšu, hudby, kterou ten kdo mi ji skládá naprosto pochopil. Říkám, že je mi hezky smutno. Jo iv., ta se vyžívá ve smutku. A možná jo, možná mi smutek dělá radost. Možná mi připomíná, jak dobře mi je ve chvílích, kdy mi není blbě. Tak to tak nech a jestli to cítíš stejně nebo tě jen zajímá, jak to cítím já, tak mě čti, poslouchej, vnímej, mluv se mnou. Jsem tu, odhalená v každém slově, v každém obrázku. Pojďme si spolu víc povídat.
Slovy Dospělé. „Dospěla jsem v mládí, mládí ve mně dospělo k bodu, kdy cítila jsem se stará..teď když jsem konečně mladá, chce se mi znovu dospět.“ Můj počátek uměleckého života nezačal ani v pěti letech v lidušce, ani v patnácti v první kapele, ani v osmnácti na prvním jamu. Momentální iv. se narodila ve 27, kdy mnozí umělci umírají a nikdo neví proč. Je to zlomový věk, evidentně. Byl to rok mých prvních textů, kdy mi život začal dávat smysl, ač byl absolutně v chaosu. Opustila jsem staré já, to obnášelo vzít si první lásku, opustit ji, pochopit potřeby lidí kolem sebe a to, že mé jsou jiné. Pochopit, že jsem ve 30, i přes všechny odžité roky, na začátku. Na začátku něčeho o čem se mi ani nesnilo. Pro někoho je to naprostá samozřejmost, vyjadřovat se, ukázat se. Pro mě ne. Jenže každé slovo a každý akord, který se postupně ke slovu přidal, mi dával daleko větší smysl než budování šťastné rodiny, kterou jsem nikdy neměla. Tohle nikdo nechce slyšet, ale domov znamená pro každého něco jiného. A mým domovem jsem já. To, když přesně vím, kde a v jakém stavu se nacházím a stojím si za tím. To je ten okamžik. Jsem doma.
Jaká jsem? Silná a pevná ve svých názorech, které se pravda můžou měnit. Jednoduše pluju v našich společných vodách, prožívám a pak popisuju to, co prožíváš ty sám. Jen ti to připadá jako klišé nebo věci, které se zlehčují. Jsme přece generace, kde jsou problémy ve všem a v ničem zároveň. O lásce už se jen žertuje nebo se bere jako to, co se nebere vážně. A přitom o nic jiného nejde. Náš svět je na tom postavený, abychom se nezbláznili, tak se milujeme a nenávidíme zároveň. A teď, když jsme uzavřeni ve svých domovech a sami v sobě, tak o to víc přemýšlíme koho do toho svého malého světa vpustit. Kdo za to skutečně stojí a kdo jen chvíli postával v koutě.
Texty, které tu čteš, se dají rozdělit na před a po. Neřeknu ti, kde nastal ten zlom a co to znamená. Je to jakýsi vývoj osobnosti. Moje poezie newwave, jak jí říkám, je z poslední doby a třeba se taky dočká svého zhudebnění. Tu starší nebo spíš vlastně aktuální, můžeš už slyšet a doufám že brzy i naživo, tady u nás v Brníčku (nejlepší!) nebo u tebe, u vás.
Hudbu mi buď věnoval ze šuplíku, nebo nově napsal člověk, který je mým osudovým ve všech směrech. Mluvím tady o Mirovi Šulákovi (kapela Fred Madison, projekt Milan Schultz nebo Roger Dead). On ve mně objevil talent pro slova, která byla vždycky mou silnou stránkou, jen jsem je nedokázala nikdy správně využít nebo jsem je spíš schovávala. On zjistil, že moje účinkování v dětském sboru na základce možná nebylo úplně marné. To se spojilo s jeho skladatelským talentem, obzvlášť skvělých kytarových vyhrávek a riffů, které jsem doma díky němu neustále poslouchala a říkala si, že tam přece musí sedět něco krásně českého, hříčky, přesmyčky, něco co má sdělení. První songy jako je Na Hraně nebo Stromy jsme dali dohromady doma na koleni sotva pár dnů před vystoupením na vernisáži v Prostoru ve Valmezu, kde nám dali první možnost si to spolu vyzkoušet, to je tak rok a půl zpátky. Pak přišel track Slíbnout, tam už jsme si našli systém spolupráce, kdy Mira složil podklad a já se do něho pak snažila zasadit svůj text. A dneska jsme tady před vydáním prvního skutečného singlu s názvem Dotýkat se, ke kterému vznikl i klip a bude vypuštěný ještě teď v prosinci. Pokračujeme v práci na prvním albu a přemýšlíme nad složením kapely. Momentálně totiž vystupujeme jako komorní duo jen s elektrickou nebo akustickou kytarou a těšíme se na otevření kaváren a podobných malých společenských prostor, kde bychom se chtěli představit jako ti dva, co za tím celým stojí. Většinou všechno je ale od začátku skládané pro kapelu, se kterou každý song dostává větší sílu.
Zhudebněné texty
Slíbnout
slib mi, že ze mě slíbáš kapku potu
která vyrazila se mi v koutku loktu
ukazováčkem si tam držím kousek vaty
abych se nerozpustila
stejně jako ty
slib mi, že ze mě slíbáš smítko prachu
co uvízlo mi v pravém uchu
dlaní se ho snažím zakrýt
aby mi to neseplo
zas ten pocit
slib mi, že ze mě slíbáš tu malou obavu
když teče mi pomalu po lýtku dolů
bojím se udělat krok za tebou zpátky
možná je to minulost
tyhlety pátky
Dospělá
zažila jsem choulení v rožku
ze strachu, že jsem ještě dítě
připadala si jako malá
malá mrcha
slyšela zvuk ticha
ten rámus prázdna křičel na mě
zvedni se a opusť prostor
nechápala jsem proč
a přitom chtěla jenom k mámě
nech si ho, pro mě za mě
dospěla jsem v mládí
mládí ve mně dospělo k bodu
kdy cítila jsem se stará
ale nikdo se o to nestaral
teď když jsem konečně mladá
a hlas v hlavě neřve na mě
chce se mi křičet
chce se mi znovu dospět
Dotýkat se
Dvě hmoty
Toužící se prolnout
Zastavit moment hybnosti
Stát se povolnou
Udržovat stejnou frekvenci
Jemné vyladění Vesmíru
Tohle je princip doteku
Nemít důkaz, jen víru
Neznat teorie
Napnutí strun
Stékat konstantně
Třesk a pak to ztlum
Chtít aktuální nekonečno
Nepřestávat cítit
Zachovat náboj
Škrtnout o sebe a vznítit
Pro tělo
pro zlomek slov
zlomit si vaz
pro skloubení těl
vykloubit si ruku
pro kapku pochopení
vykrvácet
pro myšlenku na jazyku
spolknout hořkou slinu
pro zpětnou vazbu
nedívat se zpět
pro jedno nadechnutí
roztrhnout si plíce
pro ztělesnění dobra
převtělit se
Poezie New Wave
GeneraceY2
je nám přesně tolik, kolik námprávě je
mladí a staří zároveň, zaseknutí ve své době
jak to bylo? smutná generace se šťastnými obrázky
snažíme se být slyšet a přitom neříkáme nic
nic nového
tak raději zpíváme
snažíme se šetřit slovama a přitom neustále mluvíme
o ničem
tak raději děláme, že k tomu nemáme co říct
chceme před ostatníma nějak vypadat
ale neustále vypadáváme ze své role
nikdo se neptal, co si chceme zahrát
bylo rozhodnuto, o nás, bez nás
máme toho tolik, co můžeme nabídnout
přesto se choulíme v rožku a chceme jenom brát
někdo nás pohladí a my z toho máme jenom modřiny
problémem je, že problémy nejsou
další milénium už nechceme
to bysme už nepřežili, neudejchali
Život přichází po smrti
je to nahoře nebe? protože tady dole to bývá peklo
vždy když mi narostou křídla, tak mi je někdo utrhne a sní
chci se zachumlat dobílých duchen
cítitvůni po prvním dešti
rozsvítit si nejjasnější hvězdu ke čtení
vidět co je za horizontem událostí
uvnitř černých děr, do kterých tady neustále padám
tak je to nahoře nebe? protože tady dole je to očistec
vždy když uklouznu, tak mě někdo nechá ležet a jde dál s ní
chci zázrak, proměnit nás ve mně
nebýt ubožák, co spoléhá na tvouzáchranu
nerouhat se, žít bok po boku, s přílivem vody a slov
smířit se, natáhnout ruku a nechat se vtáhnout
jsem připravena, na tebe, na život…
jsem připravena, na nebe, na smrt.
Kroužky
obejmutá
vším tím
obkreslená na papír
vámi všemi
kolem dokola
obrys těla
kroužící nad hlavami
motáme se do káblů
zavěšujeme se na háčky
zapojujeme se
do okruhu
do všeobecného dění
do nás všech
protínáme linky, zaobalujeme
sebe
pravdu
do kuličky z alobalu
vytváříme si z nich planetky
prstenceco si vyměňujeme
šlapeme po sobě
po políčkách
co jsme předtím zasadili
ještě jeden obrazec
ať můžeme si odpustit
a opustit se
no tak už leť!
no tak mě aspoň pusť!
ZnovuZrozená
vyloupla se
semínko
ze skořápky
křuplo jí v zádech
z oka pozorovatele
nevíš nic a všechno je ti jasné
narovnala se
sejmula závaží
vyslovila se
zvažovala
co bude nejlepší
nechala to teď tak
leží a vstává sama
obléká se bez cizí pomoci
nachází se
v dnešní atmosféře
vzduch už nehoustne
rozkrájel se
do rána
otlačená kolena
od ran
které odrazila, odklečela si
svaly, klouby bolely
když srůstaly
k sobě
vrátím se
nikam jsem neodešla
jen se pomalu probouzím
jen si tu ještě chvilku poležím
