Když na začátku prosince prosákla na veřejnost informace, že britské duo Goldfrapp vydává nové album, vzbudilo to očekávání – už zejména proto, že každé album dvojice se liší od předchozího – avšak, nové album se nekoná. Alespoň se v prvních únorových dnech můžeme těšit na výběr toho nejlepšího, co Allison Goldfrapp a Will Gregory doposud stvořili. Nechci předbíhat, ale výběrovka "Singles" se moc nepovedla.
Na tracklistu chybí zásadní skladby ze starších alb a album je prosto jakýchkoli bonusů a celkově na mě působí asi takovým odfláknutým dojmem jako jejich vystoupení v SaSaZu v roce 2010 (přijet a nezahrát Utopii nebo Lovely Head? No kde jsme?). Na konci loňského roku zahrálo duo dva akustické koncerty, tak se divím, že není toto vystoupení přidáno jako bonusový disk. Dvě nové skladby, které zní jako by zbyly z nahrávání alba Seven tree to také moc nezachrání. Avšak nahrávací společnosti a smlouvy si žádají své. Nového alba se jistě dočkáme a co se týče hudební minulosti dvojice - nestalo se, že by šlápli vedle z cesty, kterou si sami vzájemně prošlapávají. To bylo tak...
V devadesátých letech jméno Alison Goldfrapp znali jen hudební znalci. Nejznámější spolupráce byla zřejmě s Trickym, kdy dělala vokály ve skladbě „Pumpkin“ z roku 1995, další zajímavou věcí byla její účast v několika písních dua Orbital nebo na výborném albu Petera Gabriela „Ovo“. V roce 1999 poznala muzikanta Willa Gregoryho, který slyšel právě její skladbu na Trickyho albu a tušil, že by pro jeho hudbu mohla být ta pravá. Pozval si ji tedy na spolupráci k soundtracku, který právě tvořil. Z něhož nakonec nebylo nic, ale zjistili, že spolupráce funguje výborně. A někde tam byl položen základ prvního alba zvaného „Felt mountain“. Je nefér tvrdit, že toto album Goldfrapp už nikdy nepřekonali...možná by se jim to povedlo, jen kdyby chtěli. Vsadili na progres a je tedy lepší zkoušet nové a nové věci a kombinace, než se vracet k osvědčeným receptům na úspěch. Ale musím říct, že snad žádné album nemá tak specifickou atmosféru – je to jako byste procházeli opuštěným lunaparkem se sem tam ještě svítící lucernou v centru jakéhokoli francouzského města v meziválečném období, měli na sobě gumáky od bláta a slyšeli hlas Laury Palmerové z hloubky vzdáleného lesa. Už první skladba Lovely head je vyloženě filmová a úvodní hvízdaný nápěv dostane každého milovníka neškodné nostalgie. Další klenoty jako Human, Deer Stop nebo Horse Tears...těžko popisovat, ale tyto skladby ve vás jsou schopny probudit city, o kterým sami nevíte, že je máte. Největší perlou desky je ovšem skladba „Utopia“, která se prostě musí slyšet. Je zajímavé sledoval v live provedení Alison, jak střídá dva mikrofony...a už vím proč.
Po vydání alba a kopě remixů přišel čas na následovníka. V roce 2003 jsem všude v Londýně viděl reklamní plakáty na nové album Goldfrapp „Black Cherry“, takže mohu potvrdit, že minimálně Londýn se nemohl dočkat. A bylo to hudebně zcela něco jiného, než jsem očekával! Zprvu zklamání, že mě už nikdo nevolá do lesa, ale spíše do víru velkoměsta. Příjemné zjištění, že i tam je dobře, když to s vámi někdo umí. Album Black Cherry odstartovalo boom electroclashové hudby na počátku let nultých. Tentokrát už se dalo hovořit o hitech i ve smyslu komerčním. Zejména Strict machine, Train a Twist a překrásná Black Cherry. Celkově mi připadá, že raná tvorba Goldfrapp je veskrze fetišistická...hudba, texty, výtvarné pojetí obalů desek a o videoklipech nemluvě. Muži s vlčí hlavou a ženy s maskou králičí ovšem svou roli končí...prozatím. V dalším pokračování se dozvíme o další cestě Goldfrapp...a je pořád o co stát.