Goldfrapp: část druhá, neméně zajímavá

Goldfrapp: část druhá, neméně zajímavá

V předchozím rozboru hudebních počinů britského dua Goldfrapp jsme skončili u jejich druhého alba „Black cherry“, které bylo překvapením oproti očekáváním podobné snové atmosféry jako na albu prvním. Můžeme pokračovat ve vyprávění pohádky o bad girl Alison a jejím hodném neviditelném kolegovi Willovi. 


Další album, které spatřilo světlo hudebního světa, bylo bohužel mírným zklamáním, protože Alison nedostála svému slibu, že každé album by se mělo lišit od toho předchozího. Na „Supernature“ si Alison zvolila roli glamrockové divy a místy působí jako žena vamp, respektive se tak minimálně tváří. Jelikož předchozí album se stalo populární v nočních klubech v severní Americe, „Supernature“ bylo logickým pokračováním nastoleného komerčního úspěchu. Album samozřejmě nezní úplně jako Black Cherry. Je propracovanější, možná působí trochu pestřeji, ale na druhou stranu nesourodě a tak nějak „plasticky“, ale to může být jen mou osobní interpretací, kdy si sám přeju, aby konečně stvořili něco atmosférou podobného debutu. 

Nicméně album otevírá vlastně nejúspěšnější singl v historii kapely „Ooh la la“, který se jako jejich první dostal do UK Top 5. Dalším singlem byl song „Number 1“ s vtipným videoklipem a měl jsem tu čest zjistit, že skladba naživo funguje naprosto výborně.  Předposledním singlem se stala skladba „Ride a White Horse“, jež byl inspirován discem - ovšem podle mě je sdělení skladby trochu někde jinde ;-) K této skladbě byl natočen taktéž videoklip, který je docela bizarní - což si takhle dát vajglovou pizzu? Posledním singlem byla vybrána „Fly me away“, která ovšem nezaznamenala nějaký valnější úspěch. Jedna zajímavost je, že píseň „Satin Chic“ zní jako znělka našeho večerníčku Maxipes Fík (ale je to asi tak stejná náhoda, jako když severská princezna Stina Nordenstam zpívá melodii Michala Davida). Album dosáhlo milionových prodejů, které Goldfrapp podpořili vydáním kompilace „We are glitter“, která sestává výhradně z remixů z alba Supernature a byla určená pouze pro severoamerický trh. 

Na konci roku 2006 začalo ovšem nahrávání následovníka „Seventh Tree“, které bylo vydáno v únoru roku 2008 a k mému potěšení znamenalo odklon od elektroniky a dance music. Debutovalo na druhé příčce britské albové hitparády a kritiky bylo označováno jako ambient a downtempo. Mě osobně přijde, jako kdyby se skupinka lesních víl rozhodla natočit folkovou desku s pár mávnutími elektronické hůlky. Hudba byla ovlivněna pohanstvím, stejně jako videoklipy a jejich koncertní scéna na turné, které proběhlo v témže roce. Jako singly byly vybrány skladby „A&E“ s působivě podzimním videoklipem, „Happiness“ která je jako jedna ze dvou písní na albu svižnějšího tempa a videoklip k ní působí velmi svěžím a příjemným dojmem a jako poslední "Caravan girl", která se mi na album moc nehodí, ale závěrečná „Monster love“, která album uzavírá, můj dojem opět napravuje. Jsem rád, že se Goldfrapp „vrátili“ ke kořenům. Album vyšlo v několika sběratelských edicích a šlo o edice vskutku krásné...sám jsem majitelem slaměné sovy a deníčku Alison s jejími podivnými kresbami. 

Slečna Goldfrappová na albu vystupuje jako klaun, což může být intepretováno spoustou různých způsobů, ovšem tento look ji mimo vojenské lodičky a krátké černé sukýnky z alba prvního sluší asi nejvíc. V roce 2009 jsem měl poprvé možnosti vidět Goldfrapp živě na Colours Of Ostrava a musím říct, že to byl výjimečný zážitek  navzdory přicházejícímu dešti.  Napravili tak dojem ze životem ztrápené Sinéad O´Connor a po jejich koncertě už jsem vzdal návštěvu stage, kde hráli Koop, protože jsem věděl, že večer už prostě lepší nebude.

V září 2009 vyslalo duo informaci, že pracuje na novém albu, bližší informace byly nejasné. Až postupem času začaly na veřejnost prosakovat informace, že se na albu „Head First“ Goldfrapp inspirovali mimo jiné italodiskem, což zní tedy dostatečně výhružně, ale výsledek není zdaleka tak špatný, jak by se mohlo zdát. Album otevírá singlovka „Rocket“ a další písně, které stojí za zmínku, jsou Alive, Believer a titulní  Head First, která zní jak z pera pánů Andressona Ulvaeuse (aka Abba). Album má něco kolem půl hodiny a nejsem si jist, jestli by minuty navíc nezhoršily už tak kolísající kvalitu. Zřejmě Goldfrapp chtěli natočit nekonfliktní, taneční hudbu pro lidi, kteří se chtějí bavit. Jejich fanouškovská základna je ovšem rozdělena na tábory dva, ať už bohužel nebo bohudík. 

Na promotion turné Goldfrapp zavítala kapela poprvé do Prahy. Klub SaSaZu se těší oblibě mnohých, ne však mé. Má jediná návštěva byla právě na tento koncert a lépe bych udělal, kdybych vstupenku dal někomu darem (sorry, ale třetinka piva za 40,-??). Možná byla má chyba, že jsem měl s čím srovnávat a oproti tomu ostravskému působilo toto vystoupení hodně odfláknutě. Nicméně repertoár odpovídal poptávce lidí, kteří klub pravidelně navštěvují, tak myslím, že taková Utopia by se vůbec nechytla. A tímto se dostáváme do současnosti. Jak už jsem na začátku předestřel, tak chystaná výběrovka „Singles“ na mě působí stejně dotaženě (ironie) jako pražský koncert. Ale aspoň máme k dispozici dvě nové skladby, které místo toho, aby byly příslibem lepších zítřků nebo náznakem toho, co bychom od budoucnosti mohli očekávat, jsou jen jakoby pomyslnou tečkou za kariérou Goldfrapp dosud. Tečka pěkná, ale s kompilací si duo mělo dát víc práce. Ale kdo ví, třeba má Alison spoustu práce s nápady na album další. Třeba tentokrát spojí barokní pop s metalem...na světě je možné vše a přesvědčujeme se o tom den co den.