Nemám čas.“ Nejčastější lež, kterou slýchám, a kterou sama taky někdy použiju. Pravdou je, že čas je všudypřítomný a plyne tempem, jaké mu sami nastavíme. „Čas máš vždycky na to, na co chceš,“ říkávala nám babička, když jsme byli ještě děti a ona se zlobila, že se u ní neukážeme, přestože bydlela o ulici vedle. Babičky, ty ví. I ta moje měla pravdu. Věci, které jsou pro nás důležité, na ty si čas vždycky uděláme. Záleží tedy jen na prioritách, které si sami nastavíme.
Od malička chodím pozdě. Je to moje prokletí. Když už vyjdu z domu načas, většinou něco zapomenu, a než se pro to vrátím, zase přijdu pozdě. Je to jako nikdy nekončící hra, kterou povětšinou prohrávám. Těch vlaků a autobusů, které mi cvrnkly o nos, ale odjely beze mě a já se pak vracela domů „se sklopenýma ušima“! Toliko bylo nedojedených snídaní a nedopitých káv, nezalitých čajů, nedokouřených cigaret, zbytečně obutých bot a úplně zbytečně zadýchaných, chroptících a dech dlouho pobírajících rán! Nejhorší jsou ty případy, kdy běžíte a připadáte si jako Zátopek na Marathonu a s velkou slávou na poslední chvíli otevřete dveře, naskočíte dovnitř a v ten moment si uvědomíte, že Vám chybí něco, bez čeho vlastně odjet nemůžete. To je ještě horší, než když doběhnete, a musíte čekat…
Díky takovýmto incidentům, kdy jsem pravidelně zapomínala nabíječku na počítač, anebo boty na volejbal, jsem však přišla na nový způsob, jak tyto věci efektivně a rychle dopravit z domu do mého studentského města (vzdálenost cca dvě hodiny). A tak jsme začali s bráchou využívat služeb přímých autobusových linek, a čas od času je požádali o „převoz věcí.“ K mému stále trvajícímu překvapení jsou řidiči naštěstí velmi ochotní a ještě se nestalo, že by odmítli.*
Moji rodičové neměli nikdy z mých neúspěšných návratů radost. Vlastně bych řekla, že to snášeli ještě hůře než já. Nenaučili se s tím žít. (Já jo;) Namísto toho se snažili vymýšlet nejrůznější „vychytávky,“ jak mě obalamutit. Přetočení hodin o pět minut napřed vedlo k tomu, že je automaticky odečítám. Po několika letech, kdy se situace příliš nezměnila, se rozhodli přetočit je zpátky. Ovšem ono to není tak jednoduché přestat odečítat! Takže tento marný pokus vrátit čas do reálných kolejí vyvrcholil „týdnem, kdy mi ujelo úplně všechno.“
S přibývajícím věkem jsem se naučila alespoň trochu čas respektovat a tak je nyní skóre relativně vyrovnané. Velkou nápomocí mi k tomu bylo obklopení se časem. Na stěně u dveří mi hodiny připomínají, že jdu pozdě, vedle postele se další hodiny tváří, jakože jsou budík, ale že by zazvonily, to ne. Nakonec jsem rezignovala a pořídila si ciferník, který si můžu připnout na řemínek anebo pověsit na krk, ruku, ucho, prostě kamkoliv. O tom jak dlouho u mě vydrží, než jej pošlu do světa a „udělám někomu radost“ nálezem mých věcí, o tom můžeme jen polemizovat... A tak nakonec stejně zůstanu jen se zrcátkem, jež mi připomíná, že je „skoro“ za pět dvanáct a já jdu zase pozdě.
*Ráda bych upozornila, že tohle není žádná pobídka k následování mého příkladu a využívání neskonalé dobrosrdečnosti autobusových řidičů.
