Asi nejskloňovanější jméno tohoto týdne (a nejpřiléhavější příjmení v showbyzu)… pokud ovšem nepočítáme události na severu. Každý věděl, že to může přijít každým dnem, přesto byla její smrt překvapením. Rád bych se vyvaroval tendence si umělce po jejich smrti idealizovat, pro Amy Winehouse jsem však měl vždy slabost – bavila mě. Vypadá to, jako by nikdy nechtěla být slavnou… jako by si chtěla žít svůj život a přitom zpívat. Byla mladá, divoká, chtěla (a uměla) žít a ke své „škodě“ byla obdařena neobvyklým hlasem, nezapomenutelným projevem a nezměrným charisma.
Když vydala své druhé album Back to black, ukázala dalším lidem nový směr, který ostatní holky v čele s Duffy, a následně Adele (první už odpadla, druhá je čím dál lepší) rády následovaly a na pomyslném hudebním nebi přibylo další světlo… světlo z takových, o kterých už při zažehnutí víme, že nezhasne.
Ne každý se dokáže s takovým náhlým vzestupem vyrovnat. Když k tomu všemu přičteme ne zrovna ideální lásku a neustálý tlak veřejnosti, výsledkem nemůže být nic dobrého. Právě ony neustálé dohady o tom, kdy dojde na vydání pokračování Back to black, kdy bude turné, na které se ji nakonec podařilo dostat… a výsledek sami jistě znáte. Být pro smích celému světu, který se už baví jen tím jak neumíte zpívat, na dobré náladě taky nepřidá, takže se pije dál. Co když je toho na psychiku jedné holky, jejíž vlasy jsou objemnější než její tělo, trochu silná káva? Nedivím se jí, že neustále utíkala a jestli byl její poslední útěk zamýšlen jako chvilkový nebo definitivní, se už těžko dozvíme.
Dříve než začne mediální masáž, než začnou ostatní umělci vzdávat hold a nahrávací společnosti vydávat další alba a různé kompilace, rád bych si uchoval hezkou vzpomínku na člověka, který byl hnán touhou, ale společnost mu dala špatný směr. Říká se, že „bad girls go to hell“… Tohle nejspíš nebude ten případ; soudcem bych však být nechtěl.
